O proFIdivadle


Divadlo na vysokých školách neuměleckého zaměření

Text článku z Divadelních novin:
Studentské divadlo na neuměleckých oborech vysokých škol v sobě snoubí hned několik funkcí: utužuje týmového ducha, učí studenty dovednostem charakteru zcela odlišného od zaměření vlastního studia a v neposlední řadě i specifickým způsobem vzdělává.

ProFIdivadlo na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity

Uvedený studentský divadelní soubor (pro fakultu informatiky divadlo) vznikl roku 1998, původně jako výhradně spontánní zájmová záležitost jedné fakulty, od roku 2006 pak působí na FI MU v rámci celouniverzitně volitelného předmětu Divadelní hra. Během jarního semestru je vždy nastudována inscenace, jejíž premiéra probíhá v největší posluchárně Fakulty informatiky MU v den konání Dies Academicus Brunensis (středa v polovině května). V týdenním odstupu potom následují repríza a derniéra na brněnských scénách, jakými byly třeba Centrum experimentálního divadla při Divadle Husa na provázku, divadelní sál kulturního centra Starý pivovar, divadelní sál klubu Šelepova, scéna Buranteatru v multikulturním centru Scala. Od vzniku Univerzitního kina SCALA uskutečňujeme reprízy i derniéry tam (v tomhle jsme byli průkopníci, naše divadelní představení v roce 2014 Přelet nad kukaččím hnízdem bylo vůbec první divadlo, které se ve SCALE kdy hrálo). Po derniéře ještě následuje od pátku do neděle víkendový výjezdní seminář, na němž se zhodnotí společné úsilí a promítne se na velkém plátně filmový záznam představení.

Zkoušky jsou vždy ve středu od 18 do 21 hodin v největší posluchárně fakulty, kde se posléze uskuteční i premiéra. To je důležité, neboť studenti si od samého začátku zvykají na specifický prostor, na nasvícení i ozvučení, mají k dispozici improvizovanou šatnu i místnost pro techniku. Na vyladění inscenace a generální zkoušku počítáme navíc i s nejméně jedním pracovním víkendem a celodenní zkouškou v den státního svátku.

Začátkem semestru probíhá konkurz přihlášených studentů. Ti zájemci o předmět, kteří neuspějí v obsazení rolí, se podle potřeby mohou začlenit do realizačního týmu představení (původní hudba, zvuk, světla, projekce, stavba scény, rekvizity, kostýmy, inspice, nápověda, design scény a plakátu, PR tým atp.). Předmět je přístupný studentům celé Masarykovy univerzity, pro regulérní zápis je nutný souhlas učitele předmětu v souladu s výsledky konkurzu. Kdo již jednou předmět absolvoval, může se opakovaně na vzniku dalších představení podílet, avšak nemá nárok na kredity; ProFIdivadlo je chápáno hlavně jako praktický seminář kreativity a týmové spolupráce, specifický kurz soft skills. Nejde nám tedy ani tak o výsledek, jako spíše o cestu k němu. Do rolí proto přednostně obsazujeme „prvožadatele“ z nižších ročníků, které musíme opět a znovu učit základním divadelním dovednostem.

Texty pro divadlo bez opony

Dramaturgie studentského divadla je obtížná, amatéry však podceňovaná záležitost. Laikové často ani netuší, co to dramaturgie vlastně je. Při výběru textu, který hodláme nasadit, musíme zohlednit prostorové, technické i významové možnosti našeho studentského divadla (premiéra se hraje v nedivadelním prostoru bez opony a potřebného technického zázemí), nezkušenost herců, jejich hlasovou a pohybovou nevybavenost, množství a rozsah jednotlivých rolí. Začínali jsme s několika herci, postupně je však zájemců tolik, že se na našich posledních inscenacích podílí kromě přibližně dvaceti lidí ve štábu herců na třicet až čtyřicet, dohromady tedy kolem padesáti, šedesáti členů týmu. A při konkurzu na role bývá zájemců kolem stovky. Všichni si chtějí zahrát, nebo se alespoň do tvořivé party dostat jako technický personál.

Je výhodné nasadit inscenaci, v níž nedominuje jen několik postav s rozsáhlou textovou zátěží, nýbrž takovou hru, kde je pokud možno zodpovědnost rozložena do více rolí menších. Rozhodně doporučujeme začínat s kratšími texty v rozsahu do jedné hodiny a hranými bez přestávky. Přestávka naruší kontinuitu diváckého vnímání a musí se po ní znovu navazovat kontakt jeviště s hledištěm. Berme v úvahu, že zdánlivě krátké texty během zkoušek časově nabudou mimoslovními akcemi a improvizacemi, pro studentské herce typickými.

Vstřícný Ludvík, přísný Milan

Problematická jsou autorská práva. Někteří autoři nám je poskytli gratis a se vstřícnou ochotou, navíc byli ochotni akceptovat i všechny naše – často krkolomné – úpravy a škrty. Nejraději vzpomíníme na Ludvíka Kunderu, který nám s dramaturgií první roky pomáhal (sám kdysi dramaturgoval Návštěvu staré dámy, takže jsme to u něj doma v Kunštátu při čaji mohli probrat opravdu důkladně). Vstřícní a milí byli rovněž Ivan Klíma, Martin Hilský nebo Marian Pala. Naopak jsme nepochodili s Milanem Kunderou, který nám hru Ptákovina skrze své francouzské právníky zakázal týden před premiérou, takže mohla být realizována pouze jako neveřejná zápočtová semestrální práce pro vzdělávací účely (plakáty na premiéru, reprízy i derniéru už byly vytištěny, naštěstí dosud nevylepeny). A to i přesto, že český autorský zákon gratis školní divadelní představení na půdě fakulty i bez předchozího autorova svolení povoluje. Právníci Milana Kundery argumentovali francouzským zákonem, který bez výjimky chrání veškerá autorská i osobnostní práva. (pro případné zájemce o bližší podrobnosti je korespondence děkana FI MU s právníky DILIA vystavena na webových stránkách našeho divadla).

Dramaturgický experiment versus klasika

Optimální pro studentské divadlo je vlastní původní tvorba studentů, pedagogů, nebo celého týmu. Náš student Ondřej S. Nečas napsal výtečnou hru pro rok 2002, týmovou práci při tvorbě textu jsme si vyzkoušeli v letech 1998, 1999, 2000 a 2004. Napsali jsme si a následně nastudovali to, na co jsme momentálně stačili po všech stránkách, tvořili jsme pro konkrétní komický či dramatický talent, text byl i sémanticky „šitý na míru“ divákům fakulty a univerzity.

Bez autorských zádrhelů zůstávají klasikové, třeba Komenský nebo Shakespeare. Alespoň zatím. U zahraničních klasiků ovšem musíme získat souhlas žijícího překladatele. Nejsnadněji divácky stravitelné a tudíž nejvděčnější jsou zajisté komedie, zejména pak ty, které nějakým způsobem reflektují konkrétní situaci fakulty. Časem však cílevědomější soubor přestane uspokojovat cesta nejmenšího odporu a začne si klást vyšší nároky, třeba ve formě čistokrevných dramat. Ve formě původní tvorby. Experimentu. Alespoň podle našich zkušeností by divák neměl být nikdy ukonejšen tím, co pro něj bylo libé loni a předloni, ale naopak by měl být znovu a opět překvapován a zneklidňován něčím provokativním a pro něj novým, neobvyklým.

Úpravy textu jsou nezbytné pro každé divadlo i pro každý titul. Hry určené profesionální scéně je třeba pro studentské divadlo přinejmenším zkrátit a jejich pojetí přizpůsobit stávajícím možnostem. Aktualizace textu záměnou původních osob jmény členů fakulty je sice divácky vděčná, avšak prvoplánová a tak trochu nedůstojná. V některých divadelních textech jsou natolik podrobné režijní poznámky již od autora, že se hry vlastně „režírují samy“ (Dürrenmatt), v jiných nejsou vůbec (Shakespeare).

Žijící autoři jsou většinou ochotni studentskému divadlu odpustit i podstatná a krkolomná přepracování, protože na svá studentská léta již pohlížejí s nadhledem. I překladatel pan profesor Martin Hilský nám, jak již bylo dříve naznačeno, vposled na naše změny kývnul, přestože dlouho krvavé slzy ronil a nemohl rozdýchat především zborcený blankvers. Pouze Milan Kundera nesvolil změnu jedinkého písmenka. A to jsme v naší inscenaci v jeho textu nezměnili nic, jen jsme přidali nemluvenou roli učitele hudební výchovy, který na svoje housličky podkresluje některé akce a promluvy.

Despotická režie a terapeutická síla divadla

Režie si vytvoří svoji vlastní poetiku odvislou od osobnosti, jaká zpočátku stojí v čele souboru. Režisérské žezlo se časem předává dalším adeptům, ponejvíce již zkušeným a zaběhaným hercům. Asistenti režie mohou zejména v počáteční fázi zkoušek vést paralelně zkoušky další, a na nich tak zvaně postavit dílčí role. Hlavní režisér se pak nemusí zdržovat maličkostmi.

V dnešní době e-mailové pošty a mobilních telefonů je režisér schopen po každé zkoušce verbálně formulované připomínky ještě dodatečně společným dopisem rozeslat a upřesnit, zároveň stanovit průběh zkoušky následné, takže se to dozví i ti, kteří na minulé zkoušce třeba z nejrůznějších příčin absentovali. A vůbec: co je psáno, to je i dáno. Nikdo se nemůže vymlouvat, že něco přeslechl.

V režijním přístupu je vždy obsažena značná dávka despotismu – ať již manifestovaného, nebo skrytého. Musí to tak být, neboť výsledný tvar by se  při „demokratické režii“(v níž je dopřáno sluchu všem připomínkám) podle našich zkušeností rozpliznul do kompromisů a dílčích ústupků. Od všech členů inscenačního týmu vyžadujeme bezpodmínečnou kázeň a dochvilnost. Přestupky řešíme vyloučením, neboť jiný přístup by jednoduše neobstál. Režisérské osobnosti by se daly kvalifikovat různě, sám ze svých zkušeností namátkou zaberu od Krejči až po Goldflama či Pitínského.

V našem studentském proFIdivadle byl oním režisérským iniciátorem student Robert Král, který po absolvování fakulty a velkém doktorátu z informatiky vystudoval dodatečně ještě režii na FAMU. Takže nám nyní zanáší do filmu, nicméně z jeho osobitosti čerpala celá další generace našich režisérů. Z těch nynějších jmenujme alespoň Zdeňka Filipce a Lukáše Jungu, nejnověji se režijně prosazuje Pavel Havelka

Spornou záležitostí se nám jeví alternování rolí. Několik let jsme zkoušeli alespoň hlavní role alternovat s tím, že se obě obsazení prostřídají při premiéře, repríze a derniéře, alternace však neúnosně zdržují. Proto se snažíme nevhodně obsazené role přeobsadit co nejdříve a zkoušet naplno s jedním obsazením. Je zde ovšem obrovské riziko onemocnění některého člena týmu těsně před premiérou. Zatím jsme však i takto vyhrocené situace zvládli, aniž bychom se divákům předem omlouvali. Pokud není někdo hodinu před začátkem představení přítomen, začínáme řešit situaci krizovou alternací.

Hudební složka

Scénická hudba je nesmírně důležitou složkou výsledného diváckého dojmu. Náš divadelní soubor měl to štěstí, že s ním od samého začátku autorsky spolupracovali talentovaní studenti jako hudební skladatelé. Zpočátku to byl Mikuláš Piňos, který souběžně se studiem informatiky na MU studoval i skladbu na Hudební fakultě JAMU. Později to byl talentovaný doktorand Pavel Hamřík, úspěšně křížící programování s hudební kompozicí. V poslední době vede hudební tým Dáša Husárová. Odpadají nám tak složitá jednání s OSA při užití převzatých skladeb.

Zkoušky a reflexe

Rozvržení zkoušek jsme vtěsnali do jediného semestru. Zkoušíme jednou týdně večer. Úvodní zkouška padne na konkurz pro obsazení jednotlivých postav a orientační přečtení textu již dle zadaných rolí (vytisknuté a svázané texty je nutno v dostatečném počtu přinést předem, a to i pro veškerý technický personál). Zkoušíme i ve státní svátek a na zkoušku padne rovněž nejméně jeden víkend. (Připomínám pro jistotu, že je třeba s dostatečným předstihem zarezervovat potřebné učebny a zkoušky mimo pracovní dny dohodnout s vedením fakulty. Jestliže je divadlo zaregistrováno jako vyučovací předmět, pak máme nárok na učebnu v rámci rozvrhu. Jde-li pouze o volnočasovou aktivitu, musíme se spokojit se zkušebnou až mimo rozvrh.) Po derniéře míváme vždy poslední víkend v květnu nebo první víkend v červnu od pátku do neděle výjezdní seminář, na kterém již v pohodě po přestálém napětí probereme, co se nám podařilo a co ne.

Pracuje-li dramaturgie s předstihem, je již na tomto semináři možno rámcově probrat další titul pro příští rok. Pochopitelně se při tom i opéká sele, hraje fotbálek proti místním hasičům (herečky stavíme do útoku), probíhá společné půlnoční koupání v lesním koupališti… Tenhle oslavný víkend je, domníváme se, spravedlivou kompenzací pracovního zkouškového víkendu před premiérou.

Zázemí

Technické zabezpečení se u každého studentského souboru teprve postupně vytváří a dolaďuje. V prvních letech jsme si půjčovali reflektory z profesionálních divadel, ozvučení improvizovali podle možností atp. Není divu, že jsme třeba po zapnutí nekvalitního mlhostroje spálili elektrický okruh včetně napojených notebooků. Naše fakulta informatiky je ovšem technicky nadstandardně zabezpečena, takže jsme si již v roce 2004 mohli dovolit Nálevnu u děkana snímat třemi kamerami a paralelně promítat na plátno 7×4 metry, přičemž inscenaci bylo možno souběžně sledovat přes internet. Navíc se na plátno živě snímal příchod protagonisty již před fakultou, jeho průchod budovou a vstup do dveří na jeviště, kde se prolnul s reálem. Tato technická ekvilibristika se nám zpětně jeví jako tak trochu samoúčelná ve smyslu: Heč, co my všechno umíme! Sám jsem tehdy jako režisér z představení neměl nic, neboť jsem musel v režijní kabině přepínat záběry jednotlivých kamer a trnout, kdy se zas někde rozpojí konektor.

Ale na tuhle inscenaci máme i milou vzpomínku. Do jednoho výstupu jsme si půjčili děti z mateřské školky, které ovšem netušily, že se jejich mnohonásobně zvětšený obraz bude souběžně promítat na plátně. Jedna holčička se při premiéře ohlédla a s nataženým prstem upozorňovala svoje malé kamarády: „Hele, to jsem já a ty taky, tamhle ti velicí jsme my!“ Bylo to mimo roli, ale diváci to přijali s nadšením.

Zajisté, že na fakultě nemáme svoji hereckou šatnu ani rekvizitárnu. Převlékáme se v místnosti určené pro skladování úklidového materiálu, tedy v podmínkách značně „bojových“. Tím více pak při reprízách oceňujeme profesionální herecké zázemí, jaké je například ve sklepní scéně CED Divadla Husa na provázku nebo za jevištěm Buranteatru..

Divadelní štáb

Podpůrný štáb hereckého souboru se každý režisér naučí oceňovat velmi brzy. Jako nápověda by měli fungovat dva lidé, aby se při zkouškách mohli střídat, jelikož jde o činnost náročnou na soustředění. Inspice musí bezchybně fungovat na obou stranách jeviště, diváci přitom o ní nemají ani tušení. Inspicient se navíc během představení orientuje v textu jenom s pomocí kapesní svítilny, nověji čte text z notebooku. Takový člověk pochopitelně nebývá u herců oblíben, nezbude mu než být nesmlouvavě přísný, k dovršení všeho to právě on často schytá od režie za pozdní či špatně načasované nástupy.

Sáhodlouze bychom mohli psát o práci se světly a se zvukem, každá chyba v tomto směru může i výborně nastudovanou inscenaci doslova pohřbít. Proto světla a zvuk nasazujeme již asi po měsíci hrubého nastehování představení, aby si herci a technici zvykli na vzájemnou spolupráci.

Také kostýmya design scény i plakátu jsou důležité; s rekvizitami by mohli studentům vypomoci třeba i vstřícní údržbáři fakulty.

Dokumentace

Záznam představení je důležitý pro dokumentaci kontinuity souboru a lze se z něj následně poučit při přípravě inscenací dalších. První představení jsme snímali jednou kamerou, druhé již dvěma kamerami, třetí pak třemi. Kameramani by měli před natáčením průběh představení znát, ne-li mít připravenu rovnou režii záznamu. Časem přijdeme i na takové drobnosti, že kupř. kameraman zaměřený na detaily musí mít tmavé oblečení, nejlépe černé, neboť se tu a tam ocitne v záběru svých kolegů, přičemž světlé oblečení více vynikne a ruší.

Nesmírně důležitou věcí při zpracování záznamu je střih, jakož i kultivované titulky. Během zkoušek pořizujeme pravidelně také dokument o vzniku představení hned od konkurzu. Po sestříhání a pokud možno vtipném okomentování je často dokument o vzniku představení divácky vděčnější, nežli záznam samotné premiéry. Autor dokumentu z velkého množství syrově autentického materiálu vybere momenty, kdy režisér křičí na herce i techniky a háže po nich textem, ukáže přebrebty herců, jejich výpadky paměti, zmatky ze šatny při převlékání… Je-li kameraman-dokumentarista nenápadně přítomen na všech zkouškách, přestaneme jej vnímat a může nás tak přistihnout ve chvílích nejbizarnějších, zejména při popremiérové oslavě a závěrečném soustředění.

Pedagogický význam studentského divadla

Fakulta informatiky Masarykovy univerzity citelně postrádá předměty, v nichž by studenti byli nuceni vyjadřovat se verbálně. Její absolventi by však v praxi měli umět přesvědčivě a snad i elegantně a dostatečně nahlas obhájit svůj názor a svoji práci, ať již před kolegy nebo klienty. Studentské divadlo v tomto smyslu funguje jako spontánní kurz rétoriky. Estetická funkce divadelního textu navíc přivádí herce k tomu, že slova nestačí vnímat pouze jako informaci.

Některé přednášky a zkoušky na naší fakultě mají desítky ba stovky účastníků, což u citlivějších jedinců působí odosobňujícím dojmem. Během přípravy studentského divadla naopak nutně funguje týmová komunikace; celý realizační tým je přítomen všem zkouškám, aby jedinci byli účastni vznikajícího ducha představení. Na zkoušky si herci i členové zabezpečovacího štábu mohou přívést svoje partnery a přátele (pokud neruší), po zkoušce si celá parta ještě nezřídka zajde na pivo, kde se odreaguje od přestálého napětí a neformálně probere průběh práce.

Jak už jsme dříve uvedli, pro studentský soubor je více nežli výsledek představení podstatný průběh jeho vzniku. Do naší party tedy zapojujeme rovněž studenty se specifickými nároky, třeba studenty hluchoněmé, zahraniční studenty programu Erasmus atp. Jako příklad uvedu mládence, který na základní i střední škole měl takové problémy s mezilidskou komunikací, že se dlouhodobě ambulantně léčil a ve středoškolské výuce byl na základě lékařského dobrozdání zkoušen pouze písemně, neboť před tabulí ze sebe nedokázal dostat slovo. Sám se nám ale přihlásil jako herec a svoji malou roličku ze sebe nakonec přece jen vysoukal a překonal tak svoji psychickou blokádu. Je pochopitelné, že uvedená záležitost zrovna nepřispěla k celkovému uměleckému vyznění spektáklu, avšak oproti profesionálním souborům si to naše histriónská trupa může dovolit – hrajeme jaksi doma a pro radost. Nakonec z podobných škobrtnutí, recesistických schválnůstek a nedotažeností často vykvete ono neopakovatelné kouzlo nechtěného.

Plameny pozitivních deviantů

Snad stojí za rozvedení rovněž již výše naznačená skutečnost, že studentské divadlo na FI MU není žádnou sektářskou záležitostí jediné fakulty. Právě naopak. Při přípravě představení i při jeho finální realizaci informatici vítají spolupracovníky ostatních fakult Masarykovy univerzity, jakož i „neakademické“ obyvatele okolí školy. Studentky výtvarného oboru Pedagogické fakulty nám třeba zajistily design scény, Yorickova lebka v Hamletovi byla zapůjčena z anatomického ústavu Lékařské fakulty, čtyři Fortinbrasovy kapitány sehráli studenti sousední Univerzity obrany, neboť v polních vojenských uniformách uměli pochodovat a neupustili mrtvého Hamleta, o zapůjčených dětech blízké mateřské školy také byla řeč.

Studenti-diváci zvláště nehumanitních oborů často neznají kód vnímání divadla, neboť jsou zvyklí spíše na film a televizi. Musíme se tedy připravit na skutečnost, že vždycky nepochopí specifické divadelní postupy a gesta, osobitou stylizaci divadla. Jejich nepřiměřené divácké reakce nás mohou zaskočit. Příklad: V inscenaci Romeo a Julian na samém konci Romeo vypije jed a umírá. Julian se probouzí ze spánku a má krátký monolog, kde mimo jiné říká: „…pro mě nic nenechal, ten lakomec.“ To vedlo k výbuchu smíchu, protože si někteří diváci mysleli, že jde o naše rádoby vtipné zlehčení situace. Naopak – je to přímý překlad Shakespearova „O churl! Drunk all, and left no friendly drop,“ a je to jedna z nejsilnějších a nejsmutnějších částí dramatu.

Právě u Shakespeara nám studentští diváci často neprávem vytýkali, že do textu svévolně a přehnaně vkládáme sexuální narážky (v Romeovi třeba hned v úvodním dialogu Samsona a Řehoře). Nějak jim ani nepřišlo na mysl, že by to autor sám od sebe takhle šťavnatě napsal. Jakákoli klasika je zřejmě v představách dnešní mládeže zatížena sterilitou a nudnou suchopárností. V této souvislosti si dovoluji citovat z dopisu prof. Esora Hilského: „Potvrzujete mou zkušenost, že v jisté části mladého publika (o starším ani nemluvě) přežívá o Shakespearovi dosud představa cudného, lingvisticky vykastrovaného barda, kterou naprosto nesdílím. Poměrně dobře znám znění anglických originálů, kde je drsný erotický slang stejně častý jako pasáže nesmírné jemnosti a cudnosti.“

Studentské divadlo na fakultě neuměleckého zaměření většinou iniciuje silná osobnost, která je schopna zaujmout a kolem sebe shromáždit kreativní ohruh „pozitivních deviantů“. Sebesilnější osobnost však časem postihne syndrom vyhoření. Soubor se proto musí přirozeně obnovovat a vychovávat si své talenty pro stále náročnější úkoly. „Lev zakladatel“ by tedy měl postupem let nenápadně couvat do pozadí na post jakéhosi supervizora a delegovat dílčí pravomoci na schopné a dosud neopotřebované lidi. Aby i po jeho případném skonu (skutečném, penzijním) složitý mechanismus fakultního divadla dále fungoval.

Je samozřejmé, že žádné divadlo nemůže trvale stoupat ve své úrovni. Ani si neudrží setrvale vysoký standard, byť by jakkoli chtělo. Jako každý jiný společenský útvar je svébytným živým organismem, který má svůj zrod, vzestupnou tendenci, vrchol, spádnici a nevyhnutelný konec. Platí to i pro takové divadelní fenomény, jakými jsou kupříkladu Semafor, Ypsilonka nebo co já vím Husa na provázku. Ve které části nevyhnutelné křivky vývoje se PROFIDIVADLO po po osmnácti letech existence právě nachází, to se těžko dá odhadnout.

V naší zatím poslední inscenaci jsme opět v konkurzu obsadili téměř výhradně studenty nově přihlášené, kteří neumějí nic, ale jsou zato autentičtí. Kteří se v tom plácají s dojemně stříbrným větrem pod lopatkami. A proč? No přece proto, aby naše studentské proFIdivadlo nezvětralo, aby ani náhodou nebylo profesionální, aby si uchovalo šmrnc roztomilé neohrabanosti první prodloužené v tanečních.

 

Josef Prokeš
jprokes@mail.muni.cz