Vzpomínky pamětníků
PROFIDIVADLO na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity je v dějinách počítačové vědy snad nejhezčím důkazem bezespornosti tvrzení, že informatikové jsou lidé tvůrčí, kulturní a veskrze mnohorozměrní. Dobře vedený důkaz by měl být úplný a logicky konzistentní. Přesně takový je i repertoár PROFIDIVADLA – rozpíná se nad obry z čítanek, současnými divadelními i filmovými tvůrci a sahá až k postmoderní a postmediální jevištní produkci. Tomuto divadlu zároveň není nic svaté a když to na ně přijde, travestují klasiky hlava nehlava.
William Shakespeare byl PROFIDIVADLEM uveden hned dvakrát, a pokaždé na jiný způsob; zatímco Hamlet byl inscenován s klasickou dramatičností (podpořenou v Brně dosud neuvedeným překladem E. A. Saudka), tragédie Romeo a Julian se dočkala genderových úprav, společenských transpozic a rekontextualizace do tržní reality. S přesahy do aktuální doby soubor PROFIDIVADLA pracuje pravidelně; v podobném duchu uchopil a provedl dvě hry Friedricha Dürrenmatta: detektivní Fyzikové varovali před zneužitím génia ziskuchtivými záměry, Návštěva staré dámy nahlíží do světa bohatství, moci a pomsty perspektivou současného moravského maloměsta.
Z české divadelní tvorby z repertoáru PROFIDIVADLA vyčnívá Ivan Klíma (opět s mrazivě aktuálním tématem účelové likvidace starých a nepotřebných Cukrárnou Myriam) nebo oba bratranci Kunderové: nadšeně přijatý Labyrint světa a lusthauz srdce Ludvíka Kundery byl inscenován s důmyslnou interakčností po celé fakultní budově – v počítačových halách, přednáškových aulách, chodbách a dokonce i na střeše. Provedení hry Ptákovina Milana Kundery, která měla být uvedena u příležitosti dramatikových osmdesátin, však autor těsně před premiérou dramaticky zakázal.
Pro uvedený studentský divadelní soubor je typická osobitá poetika něžně přímočarého i absurdně hořkobolného glosování stavu společnosti. Ve hře Sajns fikšn z pera Mariana Pally mladý a asertivní obchodník hodlá prodat zprivatizovanou Zemi Ufonům, včetně babičky i její kozy. V kolektivním vícevrstvém autorském díle Nálevna u děkana pak studenti-herci s mladickým elánem i moudrým procitáním meditují společně s Komenského Poutníkem nad světem akademickým i mimoakademickým, jsouce snímáni kamerami, promítáni na velkoplošnou obrazovku a v přímém přenosu vysíláni na internetu, zatímco je u toho sleduje z nadživotního portrétu nad jevištěm visící děkan.
Fyzik a známý popularizátor matematiky Mario Livio říká, že správný důkaz musí být nápaditý a na malém prostoru realizovat velké myšlenky. Jeho krása spočívá v momentu překvapení, který pociťujeme při setkání s nečekanými vztahy a spojeními. To všechno PROFIDIVADLO svým divákům přináší. Jeho dosavadním vrcholem byla zřejmě divadelní úprava filmového scénáře Quentina Tarantina Pulp Fiction, realizovaná bezmála padesátihlavou hereckou trupou. Toto inscenačně náročné kultovní dílo na prknech, která znamenají studentské divadlo Fakulty informatiky MU, bezpečně potvrdilo, že PROFIDIVADLO je skutečně „profi“. A tak se těšme, jaká další nápaditá překvapení plná velkých myšlenek pro nás v dalších patnácti letech profidivadelníci chystají.
Tomáš Staudek
Jistě mi dáte za pravdu, že divadelnímu představení s absencí zvířátek něco fundamentálního chybí. Režisér Robert Král by o tom mohl písně zpívat.
No tak dobře, slevím. Avšak alespoň za jedním zvířátkem v inscenaci si stojím. Zvířátko spektákl zlidští. Zvířátko má často největší potlesk. Pavel Kohout mi to potvrdí: v jeho Atestu sklízel pravidelně největší ovace pes.
Takže přemítám, jaká že zvířátka byla v patnáctiletí našeho divadla nejroztomilejší. Minunciózně naturalistická moucha Radka Charváta brala dech. Přímo k podojení vybízela koza Jaroslava Poliaka. Pes Daniely Šiškové se proštěkal až na DAMU do sídelního města. Další desítka našich psů stála alespoň za zauchempodrbání. Martin Hudec s Adamem Mašurou sice také zběhli ze seriózního studia k herectví na JAMU, přímo do zvířátek jsme je však neobsadili. Ale za specificky ustrojená zvířata jsme je měli; zvláště Adam je chlupatý jako čuvač.
Co dramaturg PROFIDIVADLA proto léta pošilhávám po Labutím jezeře. Což o to, labutě i labuťáka bychom v našem ansámblu schrastili, pouze jevištní prostor v posluchárně nevyhovuje. A seškrtat počet labutí by bylo umělecky zhovadilé.
Píšu tedy pro PROFIDIVADLO zbrusu nový balet s názvem Zvířátka v lese. František Ringo Čech nám k němu již namaloval plakát, který hned vzápětí zakoupil Milan Knížák pro Národní galerii. Živou hudbou nás ve Zvířátcích v lese doprovodí skupina Lesní zvěř. Já sám se ujmu choreografie a navážu na Labutí jezero v původní choreografii M. Petipy a L. Ivanova, Terezka zmákne kostýmy a celé to oddiriguje a zrežíruje někdo mladý a nadějný, protože všichni ti Králové, Filipcové a Jungové už jsou na Zvířátka v lese málo alternativní. Málo avantgardní. Zkrátka staří.
Možná po strhujícím úspěchu Zvířátek v lese přejmenujeme naše PROFIDIVADLO na ZVĚŘDIVADLO Fakulty informatiky Masarykovy univerzity. Nezní to špatně, co říkáte?
Josef Prokeš
Bylo to již dávno. Někdy v minulém tisíciletí! Nebo předminulém? To už si přesně nevybavuju. Ale co vím určitě, že tenkrát jsme dělali ještě staré, poctivé, národně obrozenecké, české divadlo. Ne jako v dnešní zhýralé době, kdy se na jevištních prknech souloží a v šatnách pateticky deklamuje. Tenkrát to tak zkažené nebylo. Na mou duši. Ručím za to, že to bylo přesně obráceně!
Maně se mi vybavuje Miriam. Mám ji před očima jako dnes. Hrála u nás tehdá Maryšu. Tři Lízaly jsme museli vystřídat, než někdo té půvabné studentce vysvětlil, že jed do kafe se dává jenom na oko. Ale mějte jí to za zlé, když vidíte, jak germanistka zcela slovansky jen tak v kordulce skotačí. No a Francka, toho hrál tenkrát takový sveřepý jinoch. S čírem na hlavě, ano, ano, Červenáček jsme mu říkali, věkem již dvacetiletý, ale duchem stále ukotvený kdesi ve foglarovkách. Ale když deklamoval BÝT ČI NEBÝT nebo když svým patetickým barytonem zahlaholil PRODAT ZEMI ZA DVĚ BATERKY NEMÁ V KOSMU OBDOBY, tak se tajil dech i těm největším cynikům. I sám Jan Ámos se tenkrát z Kunštátu přijel na svůj autorský kousek podívat a uznale pokýval hlavou.
Ale kdybyste si myslela, že naše Maryša byla nějaký galimatyáš, ve kterém toliko pro efekt šermíři v zrcadlovém sále zápolili, mýlila byste se fatálně. Zcela metaforicky se představením zobrazovalo ono odvěké etické dilema užívání válečného stroje na přenos myšlenek. Plukovníka Housku hrál samotný pan děkan. Tenkrát se spustil po laně ze střechy fakulty v beduínském stejnokroji! Ale tuze zle mu za to správce budovy Kundera vyčinil, jelikož záhon francouzských růží mu pošlapal. Děkan jeden beduínskej!
Inu, tak tak nějak si jedno z těch mnoha představení na fakultě pamatuju. Alespoň že ta paměť mi ještě slouží, když už nic.
Vzpomínky Roberta Krále z domova pečovatelské služby doslovně přepsala studentka prvního ročníku fakulty sociálních studií Alžběta Hanousek
Byl parný květnový den, když jsem se spolužáky z prvního ročníku stál před vchodem Fakulty informatiky a snažil se odhadnout, co se to kolem mne děje. Tajné komando spouštějící se ze střechy, nezletilé mažoretky defilující před místem, kde si to rozdávají dvě ženské v boxu… Zbláznil jsem se? Ale co, hlavně že bylo k dispozici do kelímků točené studené pivo. V tuto chvíli překvapení jsem neměl ani ponětí, že už příští rok a na dalších deset let budu jedním z těch, kteří podobné zážitky umí ostatním vytvořit.
K divadlu jsem neměl žádný hlubší vztah. Jediné, co mne tehdy bavilo, bylo ostatním se ukázat. Užíval jsem si třeba sabotování vážně míněných večerů autorské poezie na Leitnerce, kde jsem si z upachtěných grafomanů s minimem talentu dělal šoufky tím, že jsem s kamarádem předstíral zranění krku, zhoršující se v průběhu recitace úchylné a téměř Vášovsky fyzické básně. Exhibovat, předstírat a pobuřovat… A právě tento můj tehdejší styl seberealizace zaujal na jedné z přednášek člověka, který stál u zrodu divadla na Fakultě informatiky. Josef Prokeš do nynějška s úsměvem vzpomíná na moji osobitou interpretaci dvou autorských básní. Jak říká, básničky stály za hovno, ale ten přednes byl úžasný.
Právě proto mě pozval na casting divadelní hry Dilema mentálního dálnopisu. Byl jsem zvědavý, o co tam půjde, jak to celé bude probíhat, na koho narazím, s kým se seznámím, co se stane. Byl jsem mladý a plný očekávání něčeho, co jsem ještě nezažil. Casting vyšel a já zjistil, že to celé bude sice velká sranda, ale zároveň i velká zátěž. Seznámil jsem se tam s Robertem Králem, který hned ze začátku projevil své režijní schopnosti – celý nově vzniklý ansámbl ještě v den castingu seřval na dvě doby… Nevím proč, ale neutekl jsem. Možná, že se mi to vlastně i líbilo.
Robertovu režisérskou štafetu převzal později na několik sezón docent Prokeš a ničil mě jako herce možná s menší prvoplánovou brutalitou, zato sofistikovaněji a účinněji. V roli Hamleta mě vymačkal jako citrón, to jsem doslova krvavý pot ronil. Po zkouškách se vždy chodilo s ostatními lidmi do Severky (později do Babizny) prodiskutovat neformálně, co a jak. Po každém představení se šlo taky a oslavovalo se. A jako višnička v rumové pralince byla za odměnu téměř povinná víkendová návštěva ranče v Litovanech. Všechny divadelníky to spojovalo a utvářelo neformální skupinu s nádechem bohémského života. Každý si prošel útrapou zkoušek, opojením slávy po představení, nesvázaností na akcích kolem, alkoholovou extází i kocovinou – tím, co si představujeme, že je obsahem života nezávislého umělce. Možná proto se fakultního divadla účastní stále víc lidí. Ti, co to jednou zažili, to chtějí zažívat zas a znova.
Ovšem nefunguje to pořád. Po několika letech a tedy několika představeních jsem začal mít pocit, že bych toho měl nechat. Že bych měl dát příležitost novým a mladším. Je to těžká chvíle pro někoho, jako jsem já. Sebestředný panker by rád byl středem společnosti navždy. Naštěstí jsem si tuto potřebu mohl začít uspokojovat jinde, a to v občanském sdružení Napříč, jež bylo založeno výše zmíněným Josefem Prokešem, Robertem Králem a také Tomášem Staudkem a mnou. Vytvořili jsme si jakousi alternativu, která nám otevřela prostor k seberealizaci, pro niž je akademická půda už příliš akademická. Bez divadla na fakultě informatiky bych však tyto spřízněné duše nenašel.
Z pozice herce a zvukaře jsem časem prorostl do pozice asistenta režie a režiséra samotného – tak to prostě v našem fakultním divadle chodí. Když jsme se nad pivem jednou s Robertem Králem zamýšleli nad tím, proč to vlastně děláme, došli jsme k závěru, že rádi buzerujeme lidi – jako režiséry nás baví nutit herce k tomu, aby se jako loutky chovali přesně tak, jak chceme. Do puntíku. Když nechtějí, křičíme na ně. Když nezvládají, vyhazujeme je. Když podlehnou, jsme na sebe excentricky hrdí a chválíme je i sebe. Z desítek lidí, které našim divadelním martiriem na FI prošly, jsme si čas od času jednoho dva herce oblíbili, vybrali a zatáhli do Napříč. Vytvořili jsme tak fungující vazbu na dvě struktury, které se takto dokáží omlazovat a přitom si zároveň udržet talenty.
Vím, že nic nemůže být skvělé a opojné věčně. Každý lidský podnik má svůj zrod, vzestup a pád. Spočívá to v osobním pohledu každého a v přesvědčení, že koná dobrou věc. Věřím tomu, že tato víceméně studentská aktivita bude pokračovat i přes drobná škobrtnutí ještě několik dalších desetiletí, že se vždy najdou další, které divadlo jako mne vtáhne, pohltí a už nepustí. Můj současný přínos PROFIDIVADLU je už víc o práci s lidmi než o aktivním uměleckém zapojení do představení, přes to mám divadlo na Fakultě informatiky pořád rád a jsem na ně pyšný.
Zdeněk Filipec
Jak silně prožívají herci pocity, které hrají? Jak dlouho tyto pocity trvají po odchodu ze scény? A je to vůbec profesionální? Je přece známo, že Natalia Sedych, tehdy šestnáctiletá, se tajně zamilovala do o dvanáct let staršího Eduarda Izotova při natáčení Mrazíka. A jistě si každý vybaví nějakou tu bezvýznamnou hollywoodskou hvězdičku, která po natáčení filmu pojme za manžela hlavního protagonistu a adoptují třicet dětí z Afriky, aby se po roce zase rozvedli. Jak tohle dopadá na divadle, kde je navíc všechno „naživo“, bez pomoci střihačů a animátorů? Přesvědčil jsem se o tom doslova na vlastní kůži, jenomže tentokrát šlo o emoce zcela opačné.
Po třech celkem nevýznamných rolích (křoví, policajt, učitel) jsem od rejžů dostal příležitost se ukázat trochu víc. Role odvážného, bohémského a humorem sršícího Merkucia, s dvoustránkovým monologem jako bonusem. Kulturně vzdělaný čtenář už tuší zradu; Merkucio ve hře padne rukou Tybalta (Jirka Krupica). Vymyšlená ta scéna byla moc hezky. Po kratší šarvátce mě Kapuletové chytnou za ruce a Tybalt mi prostě bodne dýku do zad. Měli jsme opravdovou železnou dýku. Naštěstí tupou, protože na zkoušce se Jirka trochu odvázal a dýkou mě opravdu píchnul. Krev tekla, na šití to ale nebylo. S Jirkou jsme i přes to bodnutí dýkou do zad zůstali kamarádi a stále věřím, že to tak nemyslel.
Poučení na konci tenhle příběh nemá, snad jen postesknutí. Kéž by si vzor v zamilovaných hollywoodských hérečkách vzaly za mustr protagonistky hlavních postav Romea a Juliána Martina Pelcová s Lucií Strakovou – to by teprve byl ten pravý profidivadelní mazec!
Viktor Push
Na zkoušení a hraní v Profidivadle mám jenom ty nejlepší vzpomínky. Hrál jsem sice jenom jeden rok a měl jsem pouze malou roli, ale i tak oceňuji otevřenost a přátelství celého týmu, který se kolem divadla vytvořil. Dodnes si vždycky najdu čas, abych nový projekt Profidivadla shlédnul a s radostí můžu konstatovat, že je rok od roku lepší.
Pamatuji si, jak jsem měl ve své roli malý kousek zpěvu a na zkouškách jsem vždy, ať jsem se snažil sebevíc, zpíval pouze čistě. Což s ohledem na moji specifickou úlohu nebylo zcela žádoucí. Avšak poté, na premiéře, aniž bych věděl jak, jsem zazpíval tak falešně, že jsem si dokonce od diváků vysloužil potlesk. Za doprovodu houslí Ivoše Peterky to byl věru neopakovatelný zážitek, na který budu vzpomínat snad až do smrti.
Petr Miklíček
Fauna téhle fakulty má tu obrovskou výhodu, že může hledat azyl upřímného, formálními jazyky nesvázaného lidského slova ve volitelných předmětech zdánlivě mimo záměr příslušných oborů. Folková hudba? Počítače a hudba dokonce na dva semestry? Divadelní hra? Jak už jsem se kdysi doznal v jednom školním eseji, deziluze ze studia na FI přišla záhy. To teď ve zpětném zrcátku vnímám jako skvělé, protože mě to donutilo začít se starat o sebe, pracovat a taky utéci se alespoň občas schovat do oněch okrajových výuk.
Muzika mě vždycky hodně bavila, poděděno, jak jinak. Hrál jsem trochu na kytaru a trochu skládal pro skupinu Bedna odložených hraček [pauza na smích; ale kdo někdy něco pojmenovával v pěti lidech, mě chápe]. Když se nám, studentům předmětu Počítače a hudba II, Rudolf Růžička pokusil naznačit, že bychom měli vypotit nějaké skladby, abychom si v závěru semestru mohli udělat soutěž, nevěřil jsem, že bych se zúčastnil. Nicméně někdy tou dobou jsem vytvářel atmosférické divnominimály pro úzkou skupinu kamarádů jako podkresy pro hraní rolových her, tak jsem sebral všechnu kuráž, nějakou si vypůjčil, a rozhodl se, že ajťákům (sebe nevyjímaje) ukážu, zač je toho tónina.
Dopadlo to nad očekávání dobře, takže mě zmerčil Josef Prokeš, a hned zdali nechci dělat hudbu pro divadlo, což jsme si přislíbili a díky semestrálnímu rozvržení předmětů se půl roku neviděli. Na casting jsem na dotaz „co že tu pohledávám“ tiše a opatrně zopakoval, že jsem tam kvůli té hudbě. Nikdo si mě nepamatoval a já myslel, že mě náhle zesláblého v kolenou snad vynesou. Ale nevynesli a letos je to šestá hra, k níž vytvářím hudbu. Teď už spoluvytvářím, máme mladé a nadějné nástupce a – světe div se – nástupkyně.
Podařilo se mi najít si za tu dobu alespoň nějaký tvůrčí rukopis, naposlouchat žánry, o nichž jsem ani nevěděl, že existují, a v některých z nich něco složit. Vysvětlil jsem souputníkům, že se i přes jejich očekávání na roli Mirka Dušína charakterově zcela nehodím. A hlavně jsem mohl nechat znít hudbu, která mě nesmírně baví, pod kopyty ulítlých amatérů a nad hlavami našimi inscenacemi překvapených diváků.
Pro čtenáře, co neumí česky nebo prostě jen zoufale neradi čtou, shrnu předchozí řádky do: Do theatre, it’s good for you.
Pavel Hamřík
Myslím, že vztah lidí k PROFIDIVADLU se mění s délkou jejich pobytu na fakultě. Od počátečního otrávení (divadlo? ste se zbláznili?), zvědavosti (bude to ve 3d? budou tam nahé baby?) až po nedočkavost (co zase Prokin and his company vymyslí?). K divadlu většina informatiků nijak vřelý vztah nemá, scifárny nebo fantasy dávají divadla málokdy a nic jiného z beletrie se v informatických kindlech neobjevuje. Nevadí. Josef Prokeš, Robert Král, Zdeněk Filipec a pár dalších si usmysleli, že divadlo na FI bude. Každoročně se do týmu připojí řada studentů v rámci předmětu Příprava divadelního představení a nečekám, že by usínali nebo sjížděli Facebook tak intenzivně jako v jiných předmětech.
Nejzajímavější na této nehomogenní skupince je, že svoje myšlenkové lety (i úlety) dokáže vždy sebevědomě realizovat. Od teoretických informatických hrátek (Lambda Kalkulka), k aplikovaně informatickým hrozbám (Dilema mentálního dálnopisu). Od našich klasiků (Komenského Labyrint světa) po světové klasiky (Fyzikové, Návštěva staré dámy). Od útržků (Škola dívčího boxu Šárky Stokláskové či vystoupení mažoretek ze Zakřan na Neofeministické konferenci) přes dlouhé klipy (Pulp fiction) po velké celky (Hamlet). Vždy napínavě balancující mezi líbivostí, závažností tématu a respektem k autorovi. Ano, tohle všechno jsem už několikrát na Fakultě informatiky viděla.
Divadlo na FI přináší každoročně dvě zjištění. Za prvé, zážitek diváka divadelního představení je úplně jiný a v mnoha ohledech silnější, než zážitek diváka čehokoli jiného. A platí to i pro živočišný druh informatik. Za druhé, zjištění, že když je vůle, je možné zhmotnit i tu nejulítlejší myšlenku, mi dodává mnoho energie.
Zuzana Nevěřilová
Měl jsem to štěstí, že jsem mohl ve svém prvním ročníku na Fakultě informatiky působit v divadelním souboru, který zde již tehdy měl desetiletou tradici. Existence tohoto souboru měla také podstatný vliv na rozhodnutí studovat právě na této fakultě, přestože jsem se dostal i na FIT VUT. Náhodou bylo, že jsem hned na svém prvním konkurzu i přes své „herecké“ schopnosti dostal roli. Jednalo se o postavu jednoho z žáků, kteří drží čestnou stráž u obrazce horizontálně protáhlého kosočtverce.
Má role žáka spočívala v držení stráže před „škaredým obrázkem“, který se znenadání objevil na školní tabuli. Spolu se mnou držel stráž také Peter Molnár, o rok starší spolužák, který měl s divadlem zkušenosti i z předchozího roku. A právě o něm má být tahle vzpomínka. Kromě herecké role žáka zastával v divadle také důležitou funkci inspicienta, tedy hlídal herce v zákulisí a v přesně určených okamžicích je pouštěl na scénu. Peter zastával svěřenou funkci opravdu svědomitě. Nezdráhal se okřiknout herce, pokud dělali v zákulisí nějaké nepatřičnosti, které by mohly rušit představení. Proto jsme k němu všichni měli poněkud zvláštní vztah. Věděli jsme ale, že má na dobré prospívání divadla velký vliv. Já sám za sebe můžu zmínit, že mě například jednou nechtěl pustit dolními dveřmi do učebny D1, abych nerušil vystoupení. Nechtělo se mi obcházet po schodech budovu a začal jsem se s Petrem mírně pošťuchovat ve dveřích. Nemohl jsem si ale dovolit ho provokovat příliš, Peter byl cvičící předmětu Úvod do funkcionálního programování, který jsem v té době opakoval. Jak jsem již napsal, Peter vyčníval jistým způsobem z našeho kolektivu, avšak plnil v něm vědomě či nevědomě nezastupitelnou roli jako jakýsi stmelovací prvek. Přesto, že jsme ho škádlili, měli jsme ho rádi. Petrovo místo se zdálo být v divadle nezastupitelné. O to více nás během letních prázdnin roku 2010 zasáhla nemilá zpráva. Peter se utopil při koupání s kamarády v nedalekém blanenském lomu.
Začátek následujícího školního roku nebyl zrovna veselý. Spolužáci z řad příznivců fakultního divadla i mimo ně uspořádali na nádvoří fakulty akci, při které jsme vzpomínali, co všechno jsme s Petrem zažili. Této události se dokonce zúčastnila i Petrova maminka.
Tomáš Svoboda
Začalo to před dvěma lety, kdy jsem s MU jela na lyžařský kurz na Ramzovou. Tam se vyskytl i jistý pan doc. Josef Prokeš, který se neustále učil nějaký text. Tehdy mi kamarád vysvětlil, že se učí divadelní hru, zvanou Emodrink z Elsinoru. Byla jsem nesmírně překvapená a vyzvídala dál, jelikož jsem z dramatické výchovy maturovala. Dozvěděla jsem se, že na FI existuje předmět zvaný Divadelní hra. Cože? Informatici a divadlo? To mi nešlo do kupy a už ze zvědavosti jsem se na předmět přihlásila. Na první hodině, kde se pořádal konkurz na nové role, jsem s kamarádkami přišla pozdě a jeden z režisérů zahřímal mohutným hlasem: „Jdete na divadlo? Tak se zařaďte na konec!!!“ Docela drsné přivítání. Řekla jsem si, že to tu chvíli nějak přežiju a uteču… Jenomže jsem dostala roli paní Kapuletové v připravované hře Romeo a Julián… Zkoušky byly bezvadné a ještě lepší bylo probrat je potom v Bábě. Díky ProFIdivadlu jsem si oblíbila výhradně středy, zpestřilo mi to studentský život a na divadelní zkoušky jsem byla natěšená víc, než holčička na bonbón! Premiéra této hry dopadla skvěle a řádně jsme ji oslavili! Trému měli všichni, ale bez ní by to nešlo. Čas plynul…Po roce jsem dostala roli v nově připravované hře Pulp Fiction, známé dosud výhradně jako filmové zpracování. Ohlas byl obrovský a premiéra nedopadla jinak, než výtečně! A dnes? Dnes pracuji s kulturním sdružením Napříč.CZ, kde spolupracuji právě s režiséry ProFIdivadla, Lukášem Jungou a Zdeňkem Filipcem. Mám sice s nimi za sebou jen dvě divadelní hry zvané Biomandragora 2.0 a Minifemini pod vedením pana Roberta Krále, ale pevně doufám, že podobných inscenací do svého portfolia zařadím více. Jsem ráda, že mi pomohli otevřít cestu divadelním světem a mám tu čest s nimi spolupracovat! Díky, kluci…
Kateřina Katcha Zoubková
Ale pane plukovníku, neříkejte mi, že už to je 15 let? To je teda mazec. I když jsou vzpomínky, vzhledem k životu, jaký jsme tehdy za studií vedli, z velké části mlhavé, pořád se mi vybavují zajímavé momentky. Jak si třeba fakírsky lehám na jehličkovou tiskárnu a lámu rukama pevný disk, jak se octnu tváří v tvář vepřové hlavě s citronem v pysku a petrželkou za uchem, jak přesvědčuju manažéra Delvity, že je dobrý nápad hmotně sponzorovat představení Lambda Kalkulka. Dodneška taky nechápu, jak jsme si mohli dovolit jít do takové klády, jako je Kunderův Labyrint světa a lusthauz srdce, ale asi jsme byli fakt dobří. A myslím, že Robert se s touto režisérskou výzvou vyrovnal opravdu Královsky – zapojit do hry téměř celou budovu FI bylo velice působivé, aspoň pro mě, a vyrovnávalo to naše mnohdy naivní herectví, aspoň to moje. Ovšem vrcholem úžasu pro mě zůstává založení Neofeministického sdružení FI a organizace mezinárodní neofeministické konference, zejména proto, že jsem byl předsedou (nechutnosti následného puče rozebírat nehodlám, pořád se cítím předsedou). Močení ve stoje všem! Že nás tehdy feministky nerozvěšely za moudí po lampách v okolí FI je jedna z největších záhad nového století. Plukovníku, vy musíte mít velkou sílu osobnosti, že jste odšpuntoval ve mě, plachém chlapci z hornického města, takový gejzír exhibicionismu. Ale hodně důležitá byla i podpora tehdejšího vedení fakulty informatiky, zejména pomocného psovoda. Byly to nádherné roky, jsem rád, že jsem mohl být u toho, a taky mám radost, že si už patnáctou sezónu může podobnou boční kolej studia informatiky projet další souprava infošů. Já už jsem magistr, živím ženu a tři děti, já už bych dnes PROFIDIVADLO nejspíš nedal.
Radek Czerný
ProFIdivadlo poznám iba 4 roky, ale za ten krátky čas mi prirástlo k srdcu. Každý rok sa zíde partička nových ľudí, ku ktorým sa pridajú aj známe tváre. Niektorí sa vďaka divadlu objavia, niektorí si nájdu nových kamarátov a niektorí sa aj zamilujú. Ale hlavne sú to ľudia, s ktorými človek rád trávi stredajší večer. Rád s nimi chodí večer do krčmy a preberá rôzne veci od divadla až po rôzne nepodstatné blbosti.
Tento rok si pán Plukovník vybral Rychlé šípy. Pre mňa téma neznáme, keďže som to nikdy nečítala. Vedela som, že v Českej republike je to populárne, ale netušila som, že až tak.
Bolo zaujímavé sledovať vývoj tvorby tohto diela. Pozorovať snahu režiséra o čo najlepšie vystihnutie postáv, aby boli vtipné a nie trápne, aby sa divadlo páčilo, ale zároveň šokovalo. A to sa mu aj podarilo. Postavy Šípakov sú ako vystrihnuté z komixu. Svojim trošku úchylným spôsobom sú roztomilí a človek sa musí smiať, keď Mirek Dušín v sprievode svojich kamarátov vbehne na scénu.
A aby som nezabudla na hlavných záporných hrdinov, z ktorých najviac exceluje Bohoušek. Túto postavu bude milovať každá slečna a Šimon Dian bude fanúšičky odháňať.
V tomto divadle sa našťastie našlo miesto aj pre nežnejšie pohlavie. Hrdinky zo Sesterstva králičieho ocásku sú nie len príjemným spestrením tejto hry, ale dalo by sa povedať, že udržujú zaujímavosť diela. Je vidno, že dievčatá si užívajú hru, a to, čo sa na scéne deje. Pre zmenu na Vlastičku budú slečny žiarliť, lebo jej koketnosť mi pripomína Nabokovovu Lolitku.
Je neuveriteľné, čo pod režisérovou taktovkou vzniklo za dielo a trošku ma mrzí, že som nebola priamou účastníčkou toho celého.
Dúfam, že sa divadlo dožije ešte ďalších minimálne 15 rokov, lebo niečo tak jedinečné na univerzite potrebujeme.
Petra Očenášová
Jak shrnout 9 let na 20 řádků? Nijak. Nejde to bez toho, abych nebyl trapnej a nebo sentimentální. K obojímu mám sklony… Takže to zkusím trošku jinak. Bylo to skvělých 9 let. První roky jsem si děsně užíval a bylo mi srdečně jedno, jestli zítra nebudu mít z čeho platit nájem, jestli pozítří upadnu na čenich z nevyspání a jestli popozítří díky prozpívané noci ráno nepůjdu na přednášku. Zkrátka jsem si vychutnával, jak je skvělé být studentem.
Až časem se přiloudala zodpovědnost a také touha tvořit. Pracovat s partou nadšených mladých lidí je zodpovědné a povznášející. A nyní při vědomí patnáctého výročí trvání divadla se dostavil jeden nový pocit, a to hrdost. Hrdost, že mohu být součástí něčeho tak unikátního, jako je proFIdivadlo. Jedinečný předmět, který dává možnost „aiťákům“ i dalším studentům MU hostovat aktivně ve světě umění, stát u zrodu čehosi osobitého
Osobně plánuji být i nadále součástí proFIdivadla, dokud mi to pracovní vytížení, studenti samotní a diváci dovolí. Nejen proto, že jsem to kdysi slíbil Plukovníkovi, ale hlavně pro ty báječné momentky, které mi při vzpomínání blikají před očima. Kde jinde by mi režisér dovolil odehrát představení s nohou v nechodicí sádře? 🙂 Ono se neoplácí upadnout ze schodů při oslavě vydařené premiéry, když má člověk hlavní roli v představení a není nikdo, kdo by dokázal alternovat na repríze za pár dnů… Ale všechno tehdy dobře dopadlo a repríza se také povedla.
Já už nyní budu jenom doufat, že letošní 15. ročník dopadne alespoň tak dobře, jako všechny předchozí. Budu doufat, že se nikdo z mých herců nepřizabije a že si celý ansámbl po derniéře uvědomí, že jsme stvořili cosi sympatického, na co budeme po letech s nostalgií vzpomínat. A naše děti nám to nebudou věřit: „Tatínku, tys měl tolik vlasů? A byl jsi tak hubený!“
Lukáš Junga
Milý pane Plukovníku!
Pamatuju si přesně, jak jsem se poprvé dozvěděla o divadle na fakultě informatiky. Bylo už ale bohužel po konkurzu. Pamatuju si také přesně, jak jste mě v mailu poprvé „sprdl“, když jsem vám po tom zmeškaném konkurzu psala, jestli pro mě budete mít v divadle i přes mou absenci místo – to jsem se vás tehdy opravdu bála. A pamatuju si taky úplně přesně, jaký strach jsem měla, než jsem poprvé vkročila do učebny D1. Ale co už, to je dávno. Na konkurz teď chodím jako „dozor“, v učebně D1 jsem jako doma a Vy jste mě dokonce během pěti let začal brát vážně a za to děkuju.
První konkurz na Návštěvu staré dámy jsem promeškala, protože jsem o divadle ještě nevěděla, ale odvážila jsem se přijít na první čtenou zkoušku a čirou náhodou – absencí jedné z hereček – jsem od Vás dostala svou první roli – úlohu televizní hlasatelky. Svou roli jsem pojala svědomitě a mých pět minut slávy mě přesvědčilo o tom, že mě divadlo bude bavit. Stejný večer, poprvé v hospodě, si vzpomínám na nejapné narážky trojice Filipec, Junga, Král na mé tetování a taky si přesně vzpomínám na respekt, jaký jsem z vás všech měla. Byla jsem „tákhle“ malinká a nade mnou ti, kteří všechno vědí a všechno umí. Bylo mi tehdy dvacet a byla jsem první rok na vysoké škole, koukala jsem kolem sebe jako čerstvě vyoraná myš.
Postupem času jsem ale ve všech z vás začala vidět lidi, zní to pateticky, ale vážně jste sestoupili z oblaku uctívání na schodek obyčejné autority. Ze schodku potom na úroveň dobrých přátel. I Vy, i když jsem o tolik mladší, jste mě po nějaké době začal poznávat na ulici a nakonec se mě ptát na názory kolem divadla. To se v takovém množství lidí poštěstí málokomu. Dnes jsem v divadelním souboru šestým rokem, i když už nehraju, a namísto shánění kostýmů a plnění úkolů jsem se stala „supervizorkou“ výpravy – takže mi stačí úkoly pouze rozdávat, to je milé. 🙂 Oni mě ti lidi dokonce poslouchají!
K čemu chci dojít závěrem tohoto otevřeného dopisu? Pouze k tomu, že divadlo na FI nasměrovalo celý můj život v Brně, získalo mi tady kamarády, přátele, výborné známé a po večerech se aspoň nikdy nenudím. Oni totiž pořád chtějí chodit na pivo! Dobytkové! (když si na to s dovolením půjčím Váš výraz). A i přesto, že mě jeden nejmenovaný nazval „okoukanou“, jsem hrdá na to, že jsem členkou PROFIDIVADLA. A nebojte, ono se ještě bude na co koukat! 🙂
Srdečně zdraví Vaše prcinka Terezka Fousková